Jak rozeznat intuici a kdy se řídit rozumem
Mnoho lidí, když se začne zajímat o duchovno, nabyde často rychle dojmu, že jejich intuice se katapultovala do výšin a že každá jejich myšlenka je v podstatě vize týkající se něčeho významného. Také často hledají ve všem znamení a poselství shora, za každým spadlým listem a odrazem světla v okně se skrývá anděl, který jim chce něco důležitého zvěstovat. Setkají-li se s novým člověkem, mají tendenci přikládat každé sympatii nebo antipatii hluboký karmický význam a jsou schopni celé hodiny rozebírat své sny, které často mohou být jen nesmyslnou směsicí dojmů z předchozího dne. Nechci, aby tohle vyznělo jako kritika, neboť každý jsme si touto fází do určité míry prošli. Někdo ji prošel rychleji, někdo v ní setrvá i několik let. Jakmile ale člověk opět vystřízliví, začne si klást otázku, jak může opravdu rozpoznat, kdy k němu promlouvá intuice a kdy ne? Netvrdím, že na to mám obecný návod, ale rád bych se s vámi podělil o své vlastní zkušenosti a přístupy, které se mi během let osvědčily.
Osudové události
Podstatné události našeho života přicházejí bez avíza, rychle a nečekaně a my nemáme vůbec čas ani prostor nad nimi přemýšlet. Jsme vrženi do prudké řeky a jediné, co nám zbývá, je plavat a neohlížet se. Nemáme možnost řešit pro a proti, analyzovat situaci nebo celou záležitost v klidu promeditovat. Pokud je přece jen potřeba nějaké naše rozhodnutí, náš rozum jakoby se vypařil a my cítíme jen silný jednoznačný pocit, co musíme říct nebo udělat. Na pochybnosti není čas nebo prostor, a pokud ano, pak nejsme schopni racionálního uvažování, a jediné, co nás vede určitým směrem, je silný instinkt, který nejde ignorovat. Tento instinkt nebo intuice převezme dočasně vládu nad naším jednáním a my máme pocit, že prožíváme něco jakoby ve snu, vidíme se a slyšíme, a přesto se vůbec nemusíme snažit, něco nás vede, řídí, jedná za nás. Jakmile překonáme tento důležitý mezník a dostaneme se za něj, vrátí se nám najednou zpět naše staré vnímání a uvažování a my si teprve údivem začneme uvědomovat, co se právě stalo. Až s odstupem času většinou pochopíme, jak důležitá byla konkrétní událost. Proto není třeba se bát. Jestli je potřeba učinit správná rozhodnutí a správné kroky v klíčových momentech života, můžeme zůstat naprosto klidní, neboť naše vyšší já, které disponuje neomezenou silou a moudrostí, se vždy postará o to, aby nás navedlo správným směrem. Tento druh intuice není potřeba procvičovat nebo posilovat, neboť je silnější než náš rozum a ego a postará se vždy o správný průběh.
Intuice versus rozum
Zatímco v případě osudových událostí většinou nemusíme uplaťnovat svoji vůli a celý proces je z velké části proveden za nás, v situacích intuice-versus-rozum už máme otěže plně ve svých rukou a je zcela na nás, jak se rozhodneme. V této situaci k nám jasně promlouvá intuice skrze naše pocity, které často pociťujeme silně i po těle, např. v břiše, u srdce atd. Člověk, který zná intuici a duchovní souvilosti, většinou uposlechne volání intuice a rozhodne se poměrně snadno. Ovšem samotné rozhodování je málokdy snadné, protože rozum mluví často zcela proti tomu, co říká intuice. Tento druh intuice se dá trénovat a posilovat, aby ho člověk cítil jasněji a zřetelněji. Jde tu o to, že intuice vidí mnohem dál než rozum a nabádá nás k správnému rozhodnutí, které se jako správné může ukázat až za delší dobu. Aby zde mohl člověk intuici poslechnout, musí mít i velkou dávku odvahy, protože ze začátku může vypadat jako blázen nebo někdo, kdo jedná velmi iracionálně. Pokud jsou ovšem jeho pocity silné a jednoznačné, měl bych jich vždy usposlechnout před rozumem. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych takového rozhodnutí litoval, zatímco jsem několikrát hořce litoval rozhodnutí učiněné proti svým pocitům. A jak tento druh intuice trénovat? Každý si časem najde svůj vlastní postup, ale není třeba hledat něco mystického nebo složitého. Jednoduše si všímejte svých pocitů a respektujte je. Intuitivní pocit má většinou stejnou příchuť, takže jakmile ho člověk zažije alespoň jednou, je schopen ho příště znovu rozpoznat. Pokud váháte, jestli to, co cítíte, je produkt rozumu nebo intuice, pamatujte, že intuice přichází vždy dřív než rozum! To znamená, že pokud pocity začaly přicházet až během racionální analýzy, nejedná se většinou o intuici, ale o pocity vyvovalé rozumem. Jako příklad si představte situaci, kdy vám kolega naprosto v klidu řekne „Šéf s tebou chce mluvit“ a vy okamžitě ucítíte, jak se vám sevřel žaludek. Ve skutečnosti se začal svírat pár nanosekund před tím, že váš kolega vůbec otevřel pusu. Myšlenky začaly přicházet až po jeho větě a ať už byly jakékoliv, váš pocit už vám jasně řekl, že setkání s šéfem bude nepříjemné, aniž byste dokázali v tu chvíli odhadnout nebo domyslet proč. To je intuice! Samozřejmě se při rozvíjení intuice neubráníte chyb a přešlapů, ale právě díky nim se naučíte svoji intuici lépe rozpoznat a důvěřovat ji. Chyby jsou tedy ze začátku vítány, protože jsou nejlepším učitelem.
Znamení – intuice na druhý pokus
Předchozí druh intuice je stále ještě ten příjemný a jednodušší, protože naše pocity jsou silně znatelné a my musíme překonat jen strach z toho, že naše rozhodnutí bude učiněno v rozporu s rozumem. Co ale dělat, když intuici necítíme/neslyšíme. Máme před sebou důležité rozhodnutí, ale intuice mlčí a rozum tápe. Co teď? V takovém případě je dobré požádat o vedení. V duchu či nahlas vyslovit krátkou modlitbu, aby nám bylo ukázáno, jakou cestou se máme vydat. Jakmile poprosíme, je třeba nechat to plynout. Musíme mít důvěru, že vyšší moc nám pomůže, ale musíme jí dát prostor. Pokud 10 sekund po vyslovení modlitby už koukáme doprava doleva a hledáme indície, stoprocentně se k ničemu nedobereme. Je potřeba mít víru a modlitbu pustit do větru jako holubici v naději, že se k nám opět vrátí a tentokrát s odpovědí. Pokud to dokážeme, odpověď přijde. A může přijít jakkoliv, takže je zbytečné (a škodlivé) předem spekulovat o tom, jakou formou ji dostaneme. Může to být písnička v rádiu, nápis na billboardu, slova vyřčená kolemjdoucím a na první pohled adresovaná někomu úplně jinému, jasný sen, tarotová karta, vůně, obraz atd atd. Je nekonečně mnoho možností, jakým k nám odpověď může přijít. Jedno je však jisté: v momentě, když takové znamení přijde, ještě dříve než se nad ním máme čas zamyslet, hluboko uvnitř víme, že je pro nás a víme PŘESNĚ, co nám chce říct. Ve chvíli, kdy toto znamení přijde, ho nečekáme, tzn. že nesedíme soustředěne s očima k nebi a v polotranzu nečekáme na zjevení. Znamení přijde ve chvíli, kde je naše mysl zaměstnaná něčím úplně jiným a právě tento aspekt překvapení zajistí, že přinášené poselství ucítíme dřív, než se stačí spustit myšlenky na toto téma. Pokud se ale stane něco, nad čím musíme nejdřív přemýšlet, abychom v tom nějaké znamení objevili, můžeme si být jisti, že se o znamení nejedná! To samé platí o znameních, která jsou nejasná. O opravdovém znamení jsme vždy hned přesvědčeni, a pokud ne, pak jsme ho ještě nedostali. A ještě jedna věc – je jedno, pokud máme pocit, že nám znamení předává anděl, podvědomí, Bůh, vesmír nebo pradědeček z astrální sféry; abychom si mohli být jisti, že je to znamení opravdové, musí přijít výše uvedeným způsobem.
Když intuice mlčí
Samozřejmě v životě každého přichází i chvíle, kdy intuice mlčí jako hrob a znamení ne a ne se objevit. Většina lidí začne v tu chvíli pochybovat a mít strach z toho, že udělali něco špatně, že něco nepochopili nebo promeškali. Doba, kdy se musíme rozhodnout, se nezadržitelně blíží a my začínáme cítit panický strach z toho, že žádná rada od nikud nepřijde. Proč se to děje? A jak v tu chvíli jednat? Moje životní zkušenost mě naučila jednu věc, a sice že pokud vnitřní hlas utichl a nikde se neobjevuje ani náznak toho, co dělat, je potřeba vzít rozum do hrsti a udělat rozhodnutí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Buď se rozhodneme na základě své inteligence podpořené předchozími zkušenostmi, anebo, pokud v dané oblasti nemáme žádné zkušenosti a náš rozumí nedokáže určit jestli doprava nebo doleva, tak si třeba hodíme korunou. Vlastně je to jedno. Jestliže necítíme žádný intuitivní impulz, ani hned, ani za nějakou dobu, vyzývá nás život, abychom se prostě nějak rozhodli a hotovo. Musíme si uvědomit, že boží hlas promlouvající k nám skrze intuici a pocity je určitou pomocí, která ovšem nepřichází automaticky a vždy. Zaplaťpánbůh! Dokážete si představit člověka, kterému by jeho intuice fungovala do takové míry, že by ho vedla naprosto ve všech otázkách jeho všedního života, řekněme v kuse třeba 20 let? Co by se s takovým člověkem stalo, kdyby ho jednou na chvíli opustila? Byl by naprosto nepoužitelný, nedokázal by se rozhodnout vůbec o ničem. Božská Inteligence z nás nechce mít poslušné závislé ovečky, které se bez božího znamení ani neuprdnou, ale zralé rozhodné jedince, kteří si umí poradit v každé situaci a kteří se hlavně dokáží spoléhat sami na sebe a vlastní schopnosti! Člověk, který by všechna rozhodnutí dělal na základě vyššího vnuknutí, by vůbec nebyl schopen nést odpovědnost za své vlastní činy. Při jakémkoliv selhání by vyčítavě ukázal prstem k nebesům a řekl „to oni, to oni mě k tomu navedli!“. Musíme se smířit s tím, že v některých záležitostech a dobách máme dar božího vedení, pokud jsme schopni mu naslouchat, a v jiných jsme ponecháni bez něj, abychom rozvíjeli svou osobnost a samostatnost. Neznamená to, že jsme udělali něco špatně a Vyšší moc nás trestá, ale naopak! Je to jako když moudrý rodič někdy radí svému dítěti, aby si zbytečně neublížilo, a někdy ho prostě musí nechat, aby udělalo svá vlastní rozhodnutí, neslo za ně následky a poučilo se ze svých chyb i za tu cenu, že si natluče. Bez tohoto aspektu života bychom se nikdy neposunuli, byli bychom loutkami bez vlastní vůle a odpovědnosti.
Existují rozcestí, na které prostě musíme přijít dvakrát. Jednou, když se vydáme doleva a selžeme, a po druhé, když se vydáme doprava a uspějeme. Ale nikdy bychom na této cestě nemohli uspět, kdybychom před tím alespoň jednou neselhali. Proto ať napravo nebo nalevo, vyjde to úplně nastejno. Jednoduše tam, kam půjdeme napoprvé, nasbíráme zkušenosti, které budeme potřebovat, až vyjdeme napodruhé. Špatná volba neexistuje. To se nám jen tak jeví, dokud se na celou věc nepodíváme s velkým odstupem času. Pak v sobě naplno prožijeme toto hluboké a uklidňující vědomí, že každé rozhodnutí je vlastně správné, protože odpovídá našemu stupni vývoje a vždy a bez výjimky vede k vyššímu stupni. To, že někdo jde tou samou cestou pětkrát a ani jednou se z ní nepoučí, je zase trošku jiné téma, ale tak jako tak, na konci do sebe všechno zapadne a člověk pochopí, že pro něj ani jeden krok nebyl zbytečný k tomu, aby se dostal tam, kde je.
Někdy se stává, že hluchá období trvají i několik let. Odnikud nepřichází pomoc ani rada a my tápeme. Znovu je třeba v těchto dobách držet se zdravého rozumu a dělat vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jakmile obstojíme v této zkoušce, božský hlas intuice a vedení se opět objeví a bude ještě silnější a jasnější než kdykoliv předtím. Naše víra ve vyšší dobro a smysl života by neměla žádnou hodnotu a kvalitu, pokud by nebyla čas od času prověřena.
Intuice je neomylná, my ale nejsme
Čím déle se člověk aktivně věnuje duchovní práci, tím silnější je jeho intuice a jasnocit. I tak se ale musí mít na pozoru a kriticky zkoumat vše, co k němu přichází. Naše mysl je totiž velmi rafinovaná a ráda nám podsouvá věci, po kterých tajně toužíme, s falešnou nálepkou vyšší vůle. Lidem se může často zdát, že k nim v meditacích či snech promlouvají vyšší bytosti a předávají jim svá poselství či mise. Může to být pravda, ale většinou není. Zpravidla je to práce našeho ega, které chce, abychom uvěřili, že jsme něco víc, že jsme obdaření schopnostmi a vyšším posláním., že dostaneme „silný intuitivní pocit“, že jsme narazili na svou spřízněnou duši z minulých životů, přičemž pravda je jen taková, že se cítíme k takovému člověku silně sexuálně přitahováni, ale nechceme si to přiznat. Nebo dostaneme „poselství“, ve kterém je nám kladeno za úkol napsat knihu, která pomůže tisícům lidem, přičemž skutečná pohnutka je naše skrytá touha po slávě a penězích. Anebo nesnášíme svého souseda, „protože nás zabil v minulém životě“ a přitom se jen snažíme šikovně zaobalit fakt, že na něj žárlíme a závidíme mu. Pozor na takováto „inuitivní“ sdělení! Samozřejmě, častokrát se skutečně může jednat o hlubší duchovní význam, ale tak či tak, měli bychom věnovat pozornost vždy jen těm věcem, které můžeme nějak prakticky upotřebit, které jsou opravdu aktuální a které slouží něčemu dobrému. Zbytkem je zbytečné se zabývat. Navíc pokud je pro nás nějaké „poselství“ opravdu důležité, vyhodíme-li ho dveřmi, vrátí se k nám oknem, tzn. bude se k nám tak dlouho vracet a bít nás do očí, než ho nezačneme brát vážně. Proto je opět zcela zbytečné se bát, že něco promeškáme, pokud nebudeme věnovat plnou pozornost všemu, co nás napadne.
Dobrá intuice a jasnocit by neměly být nikdy vaším cílem, nýbrž vedlejším produktem duchovní práce. Pokud se v člověku takové schopnosti rozvinou, měl by je používat především k tomu, aby nezištně pomáhal ostatním. Kdo si na intuici založí živnost, může si být jistý tím, že dřív nebo později se jeho schopnosti zakalí nebo zcela zmizí. To je nehezká pravda, kterou nechce většina médií a věštců slyšet.
A na závěr ještě jedna důležitá věc. Ať už k nám přichází intuitivní poselství z našeho vlastního nitra anebo zvenku, nikdy nás nenabádá k něčemu, co je proti našemu přesvědčení! Každé opravdové intuitivní poselství silně rezonuje s naším nejniternějším jádrem, i kdyby na povrchu panoval strach a nervozita.
Autor textu: Jan Menděl
Magická síla intuice
Pět mediálních smyslů
Naše vnímání zahrnuje pět fyzických, pět psychických a pět duchovních - neboli mediálních
smyslů. Nám všem je důvěrně známá „pozemská" řeč pocitů, kdy naše fyzické tělo vnímá okolí pomocí svých očí, uší, díky svému nosu, prostřednictvím úst a hmatu. Kromě toho ale dennodenně používáme také mediální smysly, o čemž však zpravidla nemáme ani ponětí.
Můžeme si tak obrazně představit situace z duchovního světa a vykreslit si je později v říši fantazie. Budeme rovněž zkoumat látku, z níž jsou upředeny naše sny. Vnímáme náš vnitřní hlas, nasloucháme našemu svědomí a té části našeho podvědomí, která je propojena s nejvyšší moudrostí. Udržujeme kontakt s naší zásobárnou vzpomínek, stejně tak jako s našimi impulzy vědomi, které nemají přímo s námi co do činění a jež přicházejí z vyššího světa.V určitou dobu jednoduše a najednou víme, co máme přesně dělat, nebo úplně jistě cítíme, co je pro nás dobré a co naopak ne. Možná už větříme nějaké blížící se překvapení - a to i tehdy, když je od nás ještě na hony vzdáleno a přestože nám právě nevane příznivý vítr.
Chtěla bych vám na tomto místě pouze předložit přehled pěti mediálních smyslů, které - pokud je budeme procvičovat--- vytvoří naši intuici v její pravé podstatě.
Jasné cítění / mediální cítění
Ze všech mediálních smyslů si lze toto jasné cítění nejsnadněji splést s cítěním tělesným. Ve fyzickém těle je solarplexus sídlem mnoha nervových zakončení. Všichni dobře známe náhlou nevolnost, tíži v žaludku, nechutenství a různé jiné tísnivé pocity v břiše. Takovéto projevy často nejsou ničím jiným než impulzem jemného chvění, které pociťujeme v naší duši a které se podle síly projevuje dokonce i v našem těle fyzickém. Cítíme ha tak jemně, jako by se nás dotkla „motýlí křídla", někdy však i tak silně jako při žaludečních potížích. Popřemýšlejte někdy o tom, co se vám tělo snaží sdělit svou řečí: nekřížíte náhodou během nějakého konfliktu ruce před solarplexem, protože se tak cítíte chráněnější a méně zranitelní? Solarplexus je sídlem mnoha nervových zakončení nejrůznějších okolních orgánů a žláz a stává se tak místem, kde se protíná duchovní svět se světem tělesným. Proto není divu, že je náš žaludek jakousi centrální přijímací oblastí.Pokud chceme vědomě prožívat své mediální cítění, pak si propůjčujeme na rovině psychické mediality energetické záchvěvy, jež se vyskytují v našem okolí. Při tom se mohou někteří velice citliví lidé až „ztratit", a to proto, že se až přespříliš vcítí do někoho jiného a nejsou pak schopni rozlišovat, kde leží jejich vlastní hranice, kde se nacházejí ještě oni sami a kde se už vyskytuje osoba druhá.
Co nám přináší dar mediálního cítění? Podle Peta A. Sanderse vynikají lidé, kteří vlastní toto zvláštní nadání, následujícími schopnostmi:
- jsou nejcitlivější co se týče pocitů ostatních lidí
- starají se o to, aby se v životě a v práci cítili příjemně a plnohodnotně
- jsou flexibilní a dokáží se nejlépe ze všech adaptovat-při změnách nebo v cizím prostředí
- důveřují svým pocitům a cítí, jakmile není něco v pořádku
- nemají konkurenci ve vnímání jemných signálů
Mediální cítění se však na druhé straně projevuje i těmito slabinami:
- člověk má sklony k přejímáni jak pozitivních, tak i negativních pocitů druhých osob
- proto se také tito jedinci tolik mediálně přetěžují
- takový člověk může být příliš emotivní nebo se může lehce nechat přemoci pocity
- jedinci, patřící do této skupiny, jsou lehce zranitelní, když jsou jejich city odmítány
Jasný čich / mediální čich
Jedná se o specifický druh jasného cítění, neboli o duchovní čichový smysl. Jedna studentka se například kdysi zeptala svého duchovního pomocníka, jak by se mohla nejlépe zbavit svého chronického zánětu nosní sliznice, který ji už dlouho trápil.Odpovědí se jí dostalo ve formě silného závanu vzduchu vonícího po moři a slané vodě. Dívka toto poselství přijala, inhalovala slanou vodu a skutečně se uzdravila. Mediální čich vylepšuje svůj odpovídající protějšek na fyzické rovině, umožňuje ale také cítit v představách různé pachy, jako například vůni květin, ale i zápach cigaretového kouře a podobných zdrojů čichových podnětů. Děje se tak i tehdy, když se zrovna žádné květiny ani cigarety v blízkém okolí nevyskytují.
Názorně nám to vysvětlí následující zážitek, který se týkal mě osobně. Když jsem ještě pracovala jako médium, často se mi stávalo, že se v mém vnitřním vnímání objevovali za oblakem cigaretového kouře zesnulí lidé, kteří bývali za svého života silnými kuřáky. K rozpoznání zemřelé osoby, jejího okolí či její činnosti nám mohou totiž někdy pomoci například vůně jejích oblíbených květin, její nejmilejší parfém nebo jiné pro ni typické vůně.
Vzpomněla jsem si na jeden veselý zážitek týkající se právě mediálního čichu. Jednou ráno jsem měla velice naspěch, otevřela jsem tedy rychle botník, abych si z něj vyndala boty - a opravdu jsem se vylekala, protože se na mě k mému velikému úžasu ze skříňky v mé obrazotvornosti vyvalil silný oblak dýmu. Nejprve jsem vůbec nevěděla, co by to mělo znamenat, když tu náhle jsem prostřednictvím svého smyslového propojení s duchovním světem uslyšela mužský hlas, který mi řekl, že to byl Jan, strýček mé sekretářky, a že mi chtěl od ní jen vyřídit malé poselství. Prý se k ní tak jako tak zrovna chystám, jestli bych jí proto nemohla laskavě vyřídit ještě nějaké záležitosti. Kromě jeho silného doutníkového dýmu jsem ho mohla vnitřně i na chvíli spatřit, a když jsem ho později popisovala své sekretářce, první, co mi na to řekla, bylo: „Ano, ano, milý strýček Jan. Kdykoliv jsem ho za jeho života viděla, měl v ústech doutník. Mockrát ti děkuji za tvůj duchovní impulz, přišel mi opravdu velice vhod."
Je zajímavé, že nejrůznější formy, v nichž se duchovní pomocníci nechávají poznat, zmizí vždy bezprostředně poté, kdy byly tyto bytosti poznány a kdy jsem zachytila jejich poselství. Tyto znaky tedy slouží pouze k jejich poznání. U mnoha lidí je mediální čich rozvinut relativně málo, u některých naopak velice silně. Skupiny lidí, které společně meditují, si někdy vzpomínají, že během meditace cítily překrásné vůně. Jako „obláček vůně" se nám může zjevit i nějaký duchovní pomocník.
Váš mediální čichový smysl vám pomůže probudit třeba následující cvičení: Po naprostém tělesném, duševním i duchovním uvolnění si představíme, že se zavřenýma očima zhluboka vdechujeme čerstvý vzduch prohřátého letního odpoledne. V naší fantazii se budeme toulat přírodou. Zde s ní úplně splyneme a staneme se tak součástí přírodní harmonie. V této mírumilovné náladě se opět setkáme s naším duchovním pomocníkem. Poté, co jsme se s ním srdečně pozdravili, nás bude doprovázet na naší dnešní procházce. Vdechujeme čerstvě posekanou trávu, seno, cítíme prohřátou půdu pod našima. nohama, chladivý stín lesa i kůru stromů. Pomocí vůně jedné zcela netradiční květiny se necháme přenést do říše fantazie, stále v doprovodu našeho duchovního pomocníka. Ten k nám nechá proudit vůně, které pro nás on sám speciálně vybral. Vnímáme různé pachy, jež nám chtějí něco sdělit. Ve vnitřním rozhovoru s naším duchovním rádcem si necháme poradit pokaždé, kdy je to pro nás nutné.
Byli jsme snad omámeni parfémy nebo vúní rostlinek kvetoucích dole u potoka? Vnímáme vděčně všechny čichové podněty - opouštíme pomalu náš svět vůní a loučíme se s naším pomocníkem, který nám ještě požehná prostřednictvím speciální vůně.
Uzavřeme pevně svá energetická centra a postupně si opět uvědomujeme svůj pokoj a židli. Necháme pomalinku probudit naše tělo.
Intuitivní vědění / mediální vědění
Věštecké umění je smyslem, který pracuje ze všech pěti mediálních smyslů nejrychleji a nejpřesněji: tento smysl vytváří vnitřní uvědomělost. Člověk najednou jednoduše ví. Takovéto myšlenky nebo záblesky ducha nás „potkají" díky naší korunní čakře, z níž vzniká přímé spojení s lymbickým systémem.
Jasné vidění / mediální zrak
Naše vizuální vědomí je uloženo v našem vnitřním oku, kterému se také říká „třetí oko", dále je jeho domovem naše představivost, naše iluze a fantazie. Jasné neboli mediální vidění často probíhá i tehdy, máme-li zavřené fyzické oči - tedy zcela vnitřně - pomocí našeho oka duchovního. Rozeznáváme dva základní druhy jasného vidění: čtení aury a vnitřní přijímání obrazů nebo symbolů. Při čtení aury vidíme energetické pole nějaké živé bytosti mediálním zrakem, to znamená, jakoby „pod rentgenem". Můžeme tak nazírat nejrůznější roviny vědomí nebo jemnohmokné tělo, můžeme je zachytit a podle stupně vývoje té či oné osoby analyzovat a interpretovat. Této metody využívají například lékaři jako doplňujícího materiálu při určování diagnózy pacientů, nebo ji používají psychologové, psychiatři a všichni ti, kdo se zabývají léčením ostatních lidí. Slouží také k rozpoznání duševního a duchovního vzoru chování jedinců. Mně osobně se ale zdá být tento „rentgen" nejdůležitějším pomocníkem ve všedním životě všech lidí - mohl by být totiž využíván také jako detektor lži.
Při přijímání vnitřních obrazů nebo symbolů používáme stejně jako ve snu rozličné zrakové vjemy - od těch nejednodušších geometrických útvarů přes složitější symboly až po celé řetězce obrazců, podobajících se filmovému pásu. Během této formy „vnuknutí" nebo inspirace se mohou médiu ukazovat nejrůznější neinkarnované impulzy vědomí také jako duchovní bytosl:i, třeba například „zesnulé" osoby. Citlivý člověk vnímá takovéto impulzy bez vynaložení větší námahy.
Ať už o tom máte ponětí nebo ne, učinili jste již ve svém životě mnoho jasnozřivých zkušeností. Pokud si například představujete něco v duchu, vyvoláváte tak telepaticky svět obrazů uložený ve vašem nitru, a vize, které se vám objeví, nejsou pak ničím jiným než jasnovidným působením. Pokaždé, když se vám zdají sny, nebo když sníte třeba i během dne, využíváte pomíjivých, telepatických, emocionálních a mentálních obrazů nadsmyslového nebo mimosmyslového oka.
Mediální vidění se tedy dá přirovnat k jakési vnitřní televizní obrazovce, která ukazuje informace a obrazy, jež nejsou přístupné vašim fyzickým očím. Mnoho lidí používá mediální vidění, aniž by měli nejmenší ponětí o tom, co vlastně ve skutečnosti dělají. Spontánně sáhnou po telefonním sluchátku, zeptají se svého kamaráda, jak se mu daří a jsou pobaveni, když jim jejich přítel překvapeně sdělí, že měl právě tutéž myšlenku jako oni. Jestliže jste zjistili, že ani vám není mediální vidění úplně cizí, spočívá váš další krok v tom, abyste se naučili, jak „vnuknuté" obrazy správně přečíst, abyste dokázali rozlišovat mezi vlastními a jinými částmi vědomí a světa", abyste je mohli smysluplně interpretovat a kontrolovat.
Jasnozřivost je mediální schopností, po níž touží nejvíce lidí. Je tomu tak proto, že nás samé, ale i ostatní uvádí možná právě ona v největší úžas. Je jen důležité, abychom věděli, že v žádném případě nepředstavuje tu nejvyšší a nejposlednější fázi mediálního vývoje. Toto psychické vidění může probíhat díky naši představivosti, obrazotvornosti, kreativní fantazii a pomocí rozvoje našeho třetího oka, které má své sídlo uprostřed čela - tedy v našem jemnohmotném astrálním těle - a jež se neustále nechává inspirovat naší vlastní duší, stejně tak jako jinými astrálními těly, světy vědomí nebo různými částmi energie. Našima fyzickýma očima ale toto duchovní oko, které vlastníme naprosto všichni, spatřit nemůžeme. Každý z nás ale toto energetické centrum skutečně má, ať už ho „vidí" nebo ne.
Zpočátku vidíme často obrazy, které se vztahují k astrálním, mentálním a kauzálním složkám našeho nitra, k budoucnosti či minulosti nebo k vlastní duši. Když cvičíme a meditujeme osamotě, upadáme často do nejistoty: kdo mi pomůže, aby se mi podařilo prozřít v tomto moři nejrůznějších možností a abych se rozhodl správně? Obecné řešení jako takové bohužel neexistuje, ale ani nadané médium, nebo dokonce člověk pro tyto účely přímo zrozený by neměl nikdy zapomenout na to, že nestačí pouze neustále procvičovat a rozšiřovat vědomí, ale je nutné rovněž rozvíjet celou svou osobnost. Takovému člověku by totiž jinak mohly příliš snadno uniknout zaběhnuté významové nebo interpretační chyby či omyly v obrazotvornosti.
Dojmy a vize přijímá duchovně činné médium od svých andělů strážných nebo duchovních pomocníků se shodnou frekvencí duše jako má ta jeho. Ti se zase mohou nechat inspirovat a vést ještě vyššími složkami vědomí. Tak tedy doufáme, že prostřednictvím naší jasnozřivosti získáme sami jednoho dne náhled do těchto dimenzí, které jsou pro nás nyní ještě uzamčeny. Jak jinak než díky inspiraci vyššími rovinami vědomí nebo vyšší inteligencí by mohly vzniknout významné vynálezy, nesmrtelná umělecká díla a další „zázraky"? Leonardo da Vinci jednou řekl, že výtvarné umění je natolik znamenité, že neobrací svou pozornost pouze k přírodním úkazům, nýbrž že samo vytváří daleko více vlastních fenoménů než sama příroda.
Dalším vědomým rozvojem osobních jasných nebo mediálních prorockých schopností je médiu vyjevováno stále více podrobností nejen o jeho vlastní duši, nýbrž také o dalších lidech či o určitých životních situacích jeho duchovních přátel. Pociťované informace je pak médium schopno díky jasnozřivosti chápat stále jasněji a přesněji. Každý člověk tento dar mediálního vidění vlastní - ne každý má ale stejné přirozené mediální schopnosti, které mu byly buď dány do vínku, nebo které si již v minulých životech rozvinul sám.
Jinou otázkou je, jak je jasnovidná schopnost připravená na to, aby vystoupila z podvědomí až na povrch. U některých lidí totiž leží hned blízko pod povrchem, u některých je ale naopak uložena až tak hluboko, že by bylo lepší využít času, jenž by byl k jejímu probuzení a růstu zapotřebí, k něčemu jinému. Všechno chce svůj čas. Mediální vidění je rovněž darem od Boha, který vlastní v zásadě každý z nás. Podobně, jako se z toho, kdo hraje na klavír, automaticky nestane učitel hry na klavír nebo klavírní virtuóz, nemůže ani zde při používání této naší vlastnosti vyniknout úplně každý. Veškeré nadání je božské podstaty, jsou to dary od Boha nebo schopnosti naší božské jiskry, kterou bychom měli během naší cesty pokroku objevit, rozvinout a konečně i vnímat jako toho nejčistšího ducha.
Co vám mediální vidění přináší?
Pete A. Sanders si o lidech, jejichž předností ve všedním životě je právě mediální vidění, myslí toto: tito jedinci mají výborný smysl pro to, aby všechny faktory zapojili do jediného společného plánu. Jsou dobří v otázkách řešení vizuálních a prostorových problémů (jakými jsou například balení zavazadel a různých jiných věcí, rozestavování nábytku a podobné dovednosti) a bez problémů rozpoznají, když něco není v pořádku. Umějí si v duchu představovat různé situace, problémy a řešení, mají velice dobrou orientaci v čase a není jim cizí plánování v kalendáři i na delší dobu do budoucna. Mají také velice dobře vyvinutý orientační smysl a bez jakýchkoli potíží se vyznají v každé mapě. Kromě toho vynikají nad ostatní v harmonickém slaďování barev a svět se jim jeví jako opticky velmi zajímavý.
Jejich slabost může naopak spočívat v jakési strnulosti a nedostatku flexibility. Lidé s jasnozřivou schopností často nedokáží jednat, dokud nezískají o dané situaci alespoň zběžný přehled. Ze všech mediálních typů si dělají právě oni nejvíce starostí s tím, že si představují vždy všechny možné horší varianty řešení nějakého problému, a mohou mít sklony k perfekcionizmu. Jsou velice sebekritičtí, protože neustále zdůrazňují své chyby místo svých předností. Pokud zjistíte, že jste od přírody nadáni jasnovidnou schopností, naučíte se porozumět tomu, proč máte sklony přemýšlet spíše v obrazech...
zdroj: zdraví4u.cz